Autoři

Narozen 14. června 1949 Praha, zemřel 13. února 2016.

Světoznámý architekt a designér, uznávaný pedagog, kosmopolitní vizionář, postmodernista, samouk, vynikající kuchař, obdivovatel asijské kultury. Podle svých přátel, kolegů a studentů byl však především člověkem se skvělou osobností.

V patnácti ztratil rodiče. V devatenácti emigroval do Německa. Jediným jeho aktivem bylo vzdělání, které získal na střední umělecké škole v oboru výroba nábytku. Výrobou nábytku se v Německu také živil, než získal stipendium na univerzitě v Hamburgu, kde vystudoval architekturu a později filozofii ve Stuttgartu. Mnoho let učil na univerzitách v Hannoveru, Essenu a Praze. Od roku 2005 byl děkanem na fakultě architektury a environmentálního designu Technické univerzity v Liberci.
Šípkovým prvním výrazným úspěchem byl skleněný dům, který navrhl pro svou sestru a za který dostal v roce 1984 cenu za architekturu German Architecture Prize. To mu otevřelo svět a Šípek se odstěhoval do Amsterdamu, který ho přitahoval svojí liberální atmosférou a kosmopolitním duchem. V polovině 80. let si ho všimla prestižní italská designová firma Driade, která mu zajistila raketový vzestup v kariéře. Šípek se stal "nejvýznamnějším současným designérem, který vyvolává touhu po imaginárním magickém světě v šílené denní realitě". Driade vydala také samostatný katalog jeho nových prací. Pouze čtyři lidé měli v té době samostatný katalog – Francouz Phillipe Starck, Španěl Oscar Tusquets, Italka Antonia Astori a Čech Bořek Šípek. Nizozemsko, kde Šípek tehdy žil bylo zasaženo Šípkománií a Šípek začal navrhovat exkluzivní produkty, které se vyráběly v malých limitovaných kolekcích – židle a jiný nábytek, příbory, sklo, porcelán, světla a další doplňky do domácnosti. 
O současné architektuře Šípek tvrdil: " Když se architektura zakládá na tradicích, když z nich vychází, každý člověk ji může chápat. Snažím se interpretovat nový kontext novým způsobem. Je mi bližší nově pojmout něco tradičního, než experimentovat. Tradice pro mě vždy byla větší inspirací než experimentování. V období renesance se říkalo, že u vchodu do kostela by měly být nejméně čtyři schody. Když vstupujete do budovy po schodech, děláte to s větší  noblesou, než když do ní vpadnete. A z toho se můžete hodně naučit – já jako architekt mohu nechat lidi vstoupit do budovy rychle, přímo, nebo pomalu vznešeně a s rozmyslem a to v nich vyvolá jiný pocit…"